Poslední záchvěv říše

[Kinkin]

/kobky v podzemí hlavního města císařství/

…....zatajil dech.....tlumené kroky....ticho... zase kroky, řinčení zbroje. Krůpěje potu a zrychlený dech mu nedovolili pokračovat v útržkovitém psaní poznámek. Vlhké zdi a plíseň nebyli zrovna dobrým společníkem pro cenné fragmenty Siegfriedovy kroniky, co „nastřádal“ za poslední roky.

Byl mu dán úkol témeř nadlidský, kterému dostál...... jen...........jen zprávy z jeho domova přestali přicházet. Už několik úplňků měsíce nedostal přes svého posla, kapitána obchodní lodě žádné informace a ani příkazy, od jeho mecenáše Cassiena, místokrále acronské državy Khar.

Asinus jí znal z mládí spíš jako Kandelábrii....ostrov „na konci“ světa. Odjížděl z ostrova jako mladík, ve spěchu, téměř bez rozloučení. Původně měl dělat poslíčka důležitých a důvěrných zpráv. To deštivé ráno si dobře pamatuje. Poslední pohled na Větrov a suitu dvořanů doprovázející kníže Krobuwora na jeho novou funkci císařského kancléře.

Silný déšť a vlnobití znepříjemnilo „nalodění“ posádky a cestujících. Kníže, jako kdyby v předtuše zvedl paži....hleďte....*orlí hnízdo*...Větrov...mocná, nedobytná pevnost.....pohledy dvořanů a posádky lodě viděli jen v dálce mizející věžičky města, v ranním oparu a houstnoucí mlze.

Po letech služby byl Asinus v utajení...věrným společníkem knížete. Nesnášel „rudochy“, ty namyšlené duté hlavy císařské gardy, oděné v rudé zbroji a většinu šlechty u císařského dvora. Sám císař už drahnou dobu k sobě nikoho nepouštěl.....nekonali se audience, oslavy,turnaje......Kolikrát si položil otázku, jestli císař vůbec existuje. Hromady úředníků, správců a pobočníků.... a císař?


Kroky a řinčení už ztichlo. Asinus si ohřál nad plamenem svíčky zkřehlé prsty a pomalu s největší opatrností skládá další útržky kroniky k sobě....................

…......ach Reanwe....císařovna moje.....s žhnoucím pohledem a dračí krví.....jen díky tobě přetrvalo spojení z Kharem...Kandelábrií....tvoje podpora a pomoc, převzácné ty chvilky...kdy se o tobě můžu dozvědět víc. Staletí se provalila napříč časem a já tě poznávám teprve teď............

Desátý lunární cyklus......Reanwe a císař byli spojeni  svazkem manželským......vykonáno nespočet bohoslužeb a  přineseno nespočet obětin. Zástupci a vyslanci císařských držav se připojili........
*tady  text končí, chybí další útržek pergamenu*

Asinus se zahledí do kamenné zdi a lehce otře brko o papír...........................................

…....proč ty?.... proč Reanwe? Byl to záměr říše, nebo strach tvého otce krále Mustafy o Kandelábrii?.....A co tvoje matka královna Šikulka a sestra..........princezna Alustra.......

Opět se v chodbách rozeznělo řinčení a kroky. Asinus rychlým pohybem schová pergameny a sfoukne svíčku. Snad bude mít štěstí a „rudoši“ ho nenajdou. *Musím..... musím splnit úkol, můj králi*   Jak tiše našlapuje v chodbách podzemí, v hlavě se mu pletou myšlenky na divné spojence. Zlodějské gildy a podsvětí v hlavním městě a koloniích...S povzdechem mizí ve stínu průchodu.

[Kinkin]

/hlavní sál císařské rezidence/

….místnost se rozezněla hlubokým vzdechem starce s překvapivě pronikavým pohledem. Jeho ještěří oči si zkoumavě prohlíželi postavu kancléře......

Rabare? Rabare Herrtrebe....pročpak rušíš můj klid...*ztěžka zafuněl*.....co je důležitějšího než klid a spánek vládce Acronské říše.
 Vyzývavě vztáhl kostnatou paži. Na kousku kůže, co se vysoukala z rukavic šitých s převzácné látky, bylo vidět šupiny. Překvapený kancléř zazmatkoval a udělal pár kroků vzad. Nebyl blíže než padesát sáhů od trůnu, tak jako to předepisovala etiketa a dvorní mravy.

Císař podezřívavě zvedl pohled a zamručel. Kancléři...jak dlouho mně budeš zdržovat...nebo? Herrtreb Rabar se zhluboka nadechl.................

Můj císaři......*polkl naprázdno....představil si spousty nepříjemností, které přijdou ruku v ruce s jeho zprávou. Ztišil hlas a jakoby šeptem vyslovil slovo* …......Vzpoura se šíří císařstvím jak požár........................

*Polkl a nadechl se* K vzbouřeným vazalům.... Atomoru, Remnu, Manee a Tormu se přidali další......*sklopil pohled k zemi v očekávání výbuchu hněvu. S překvapením neuslyšel nic, tak opatrně zvedl pohled na imperátora[*......Můj pane.....*v půlce slova císař sekl rukou před sebe. Jeho rudí strážci vyklidili místnost a kancléř zůstal s imperátorem osamocen. Roztřásl se. Nepamatuje si, kdy císař poslal stráže pryč od sebe, co jen na pár sáhů. V očekávaní nepříjemností poklekl a zvedl obě paže.*
Císaři......můj život za tvé tvé legie....přísahal sem.....kníže Krobuwor...*nedopověděl. Císař mávl paží a pomalu zvedl z trůnu. Z jeho hrdla vyšel zvuk podobný skřípotu kovu a o kov. Přešel do hlubokého řevu až se kancléř v pokleku chytl za hlavu a zacpal si uši.*

Moje legie....kde jsou mojí pobočníci a legie věrných? Moje legie....*zaúpěl a padl zpátky do křesla* Kdo další? Kdo další se opovážil po staletích mé vlády?...........*Kancléř sundal ruce z uší a zase je zvedl nad hlavu. Sklonil šíji až k mramorové podlaze a tiše štěkl větu*

Všechny jižní državy, část středozápadu a Khar...............

*Císař sevřel kostnatou rukou opěrku trůnu, až ji rozdrtil na prach. Přivřel víčka a hlavu vyvrátil vzad* Khar?....co Khar?... .Raenwe....pamatuji si tvoji tvář..a tvář toho vyslance, co tě přivedl Piergerona z Kandaháru....tvoje dračí krev...krev tvé země Kandelabrie.......ostrov ničeho a ničemů. Co náš vazal, král Casien *trhl sebou v křeči*

Můj císaři, Khar jsem zmínil proto, že o něm nemáme žádné zprávy. Král ostrova a jeho zbylé dvě legie se nám nehlásí už několik let. Navíc......*ztichl*

Co ještě? *Císař sevřel pěsti. Kancléř sundal paže k tělu a tiše pokračoval * Nemáme zprávy o našich lodích u severních břehů Středomoří a …......máme zprávy o nájezdech pirátů, pašeráků, zlodějů a jiné chátry na města, věrné tobě císaři......situace je o to horší, že se organizují do spolků, gild nebo jak jim říkají............*Císař sklonil hlavu a temným hlasem zabručel ......Jdi, jdi pryč......dej příkaz na otevření truhlic a uplať je, kup je všechny. Znám je...... Znám je po těch
staletích.....lidi...nicotu....chátru.....jejich věčný mamon a chtíč.........nakonec zvítězí nad rozumem.

*S poslední větou se odvrátil stranou.*  Áno císaři, můj pane...... *kancléř vstal z pokleku, uklonil se a téměř šouravým krokem, odešel z trůnního sálu.*

Na chodbách kancléřství k němu přistoupí zahalená postava. Rabar se k ní otočí a šeptem se zeptá* Našli jste toho špeha? *zvednutou dlaní udělá pohyb na svém hrdle*
Postava se nakloní ke kancléři a podá mu svitek pergamenu.......Ještě ne, ale jsme blízko, tady na svitku jsou podrobnosti. *Pak zvedne ruku a promne prsty*......zabití stojí víc. *Kancléř zuřivým pohledem vytahuje měšec zlata a upustí ho ruky zahalence. A teď zmiz. ................................

[Kinkin]

/podzemí kláštera zasvěcenému božstvu vědění a moudrosti Brainusovi/

…...Otče....otče...prosím ....*stařecká hůl s rachotem spadla na kamennou podlahu a probudila mnicha Metuzaléma, který snad pamatoval zrození i samotného císaře. Jeho brada a vousy zářili v přítmí místnosti, jak čerstvě napadaný sníh. Trhl sebou a zvedl unavený pohled na muže v kápi s erbem černého lva na stříbrném pozadí.* Ty?........Nečekal sem tě....nečekám teď už nikoho.......
*Podepřel se s chvějící rukou a vstal* Co přivedlo mého učedníka k starému mnichovi po dlouhých letech? *Zkoumavě se zahleděl Asinusovi do černých očí* Vidím v tvých očích strach a  otázky.........množství otázek........snad ti budu nápomocen. * Asinus překvapeně couvl a uklonil se.* Otče …...nechci rušit tvoje rozjímání, ale..........nevím jak dál.....času není nazbyt.
Čas Asine? Čas je jediná neměnná sféra a platí pro všechny.....naštěstí....i pro takové „velikány“ jako je císař Acronu. Jedině bohové jsou povzneseni nad sféru času a prostoru. *Na stařecké tváři se najednou objevil úsměv, co připadal Asinusovi spíš jako úšklebek.* A jednoho dne.....možná už brzo....moje pouť životem skončí a čas mně pustí ze svých drápů taky. *Asinus znervózněl a podíval se na polici plnou starých pergamenů.
Starý mnich postřehl jeho pohled a usmál se znovu* Aha.......informace ...vědění....to je chválihodný zájem...Brainus budiž s tebou...* zvedl ruku, aby požehnal pobočníkovi.

Asinus v rozpacích sklonil šíji a tiše vyslovil slova* Khar a císař...V očích starého mnicha  se zajiskřilo. S údivem pohlédl na mladíka* Překvapuješ mně...pokud mně paměť nelže...myslíš spíš Kandelábrii....ostrov na západ od Středozemí. Ty chceš vědět souvislosti? Otče, byl to můj........*Asinus tichým hlasem pokračuje*.........je to můj domov.
Vím Asine....vím...bylo to myslím v desátým lunárním cyklu......Malá roztomilá holčička...* na okamžik zmlkne* heh spíš nemluvně...jmenovala se Reanwe....princezna z ostrova Kandelábrie.......lidi ji tady v hlavním městě znali spíš pod jménem Dračí květ.....měla zvláštní povahu..* Na okamžik se zamyslí a sáhne po staré zaprášené knize. Nalistuje několik stránek a z rozvířeného prachu se rozkašle* Tady ...tady to je....sto třicátá...hmm..ne to byla princezna Lunia z Atomoru..sto třicátá čtvrtá...tak pravím...Reanwe - Dračí květ..* Asinus nechápavě zavrtěl hlavou* Tolik manželek...náš císař? *Starý mnich zavrtěl hlavou* Ne Asine, to je složitější. Existuje legenda....legenda o bílých dracích. Před staletími, kdy ještě tvorové podobni člověku, žili v lesích Středozemi,  ovládali draci nekonečné území. Měli svoje království a svého vládce. Žili na pomezí nebeské a pozemské sféry. Až bohové nakloněni lidskému pokolení, dali člověku a dalším bytostem šanci, zmizeli draci neznámo kam. Povídá se o zmrzlých pláních, daleko na severu...snad na tvém ostrově ...snad jinde. No a císař? *stařec svraštil čelo*.....nechal si přinést jejich krev....krev bílých draků. Zástupy statečných se hlásili, ale s dračí krví přišel jen jeden....to byl první kancléř císařství.
Ta krev přináší nesmrtelnost....proto je císař už více než tři tisíce let naživu. Naštěstí nám bohové nadělili do vínku čas....to je nezměrný vládce pozemské sféry......jak pominul čas draků.....*rozechvěl se*...pomine i čas císaře.

*Asinus se snažil pečlivě ukládat do paměti každou větu, každé slovo mnicha..........nakonec měl na paměť učitele toho nejlepšího Metuzaléma.* Otče a Reanwe? Co se stalo s císařovnou? Proč dračí květ? Proč ta zvláštní povaha? Našel jsem záznamy o její rodině.......královské rodině. *Než stihl vyhrknout  těch několik otázek, starý mnich se podíval nad sebe. Z kamenné klenby, nad jejich hlavami,  bylo slyšet výkřiky  a řinčení  zbraní*

Přicházejí.....už vím poč jsi tady....před mnoha desítkami let byl tady i on..... Siegfred z Acronu. Ale tebe nedostanou........*překvapivě hbitě zvedne pokřivenou hůl a cosi zamumlá. Dřevěná sukovice rudě zazáří a celá místnost se ponoří do černočerné tmy. Na dveřích podzemní komnaty zazní bušení  železných rukavic...............................................*

[Kinkin]

/někde v přístavu, u jižních hradeb hlavního města císařství Acropolu/

*Asinus byl vržen neuvěřitelnou magickou silou ven z portálu a skutálel se z kopce, až k šplouchajícím vlnám moře. Pomalu se postavil a rozhlédl se kolem sebe. Od moře, se na město spouštěla večerní mlha a stráže na hradbách zapálili pochodně. Všude ticho, jen párek uřvaných racků kloval na břehu zdechlou rybu. Asinus se zhnuseně odvrátil a tiše vykročil směrem k tržišti. Město znal jak své boty. Dobře věděl jak se dostat na určité místo nepozorován. Nepočítal s jedinou věcí. Že totiž ho nehledali jen císařští, ale i nájemný vrah Ilicius.....se svojí nepočetnou čeládkou. Skryl se do stínu a celkem v poklidu procházel temnými uličkami města.
Když byl od tržiště, kde byl vstup do podzemních katakomb města, jen pár sáhu, do cesty se mu postavili dva podivní chlápci v kápích. Asinus naučeným pohybem uskočil ke zdi a sáhl na bohatě zdobenou dýku.....dar od knížetě Krobuwora. Přemýšlel, jak ho mohli zpozorovat....to umí jen cvičení špehové, někteří zloději a vrazi. Asinus skočil k nejbližší postavě a sekl dýkou. Zasáhl jen tvář a najednou ucítil ostré bodnutí v rameni. Uvědomil jsi, že stíny jsou vlastně tři. Ten nepozorovaný ho napadl zezadu. Kord mu pronikl hlouběji do rány a Asinus spadl tváří k zemi.*
Chyťte ho, podívám se , jestli je to vůbec on......... Ilicide, ale.........
Držte konečně huby a nevyslovujte jména....... neschopná verbež. Abych si všechno dělal sám.....dopr.....* Ilicius zaklel a po chvilce ticha pokračuje* Přitlačte ho k zemi a držte.....* Chlápci vyvrátili Asinovi ruce vzad a pevně je stiskli. Ilicius nadzvedl převrácenou kápi mladíka a objevil znak lva na stříbrném pozadí* Je to on, nasaďte mu roubík. Hajzle...dal si nám zabrat.....*zaklel a vytáhl mu kord z ramene. Otřel ho o kápi mladíka a vykročil k tmavému průchodu. Asinus se vzepřel, ale vzápětí dostal pár kopanců do zad a hlavy. Cítil, jak se mu pustila krev z úst a nosu.*Ilicidus zaklel potřetí a zastavil se* Pitomci be.ze.... stop....*hláskoval*......ty cákance krve vylížete......ještě jeden přehmat a podříznu vás jak podsvinčata.

*Chlápci v kápích ztuhli a vyměnili si pohledy.* No tak ku......, hýbnite s tou zdechlinou...za chvilku z něho vymlátím zbytek duše. Řekne vše, co budu chtít...rychle...dělejte. *Nadzvedli ho  a vlekli někam do průchodu, každý z jedné strany. Ilicius několik kroků před nimi, náhle zastavil a zbystřil. Pozdě..... . Rány co přišli byli rychlé a smrtelné....Asinus si pamatoval jen hvězdici zapíchnutou v tváři jednoho a dýku v krku druhého ničemu. Spršku stříkající krve, pád na kamennou cestu a pak nic.
Ilicius vklouzl do stínu a uskočil. Bornat a Geburach, oba elitní vrahové z Acropolské gildy Stínů noci, rozhodili kolem sebe ježky...nebezpečné kovové jehly. Ilicius uskočil podruhé a ztlumil dech.
Jak Ilicius uskakoval, z ledabyle zavřeného měšce od prvního kancléře Sabara vypadla zlatka. Cinknutím trefila jednoho z rozhozených ježků. Vztekle sledoval kutálející minci a pak jen smrtonosný mrak hvězdic. Skácel se k zemi, jen několik kroků od Asinuse.
Bornat chytl Ilicia za dlouhou kštici a vyvrátil mu hlavu vzad. Plivl mu do tváře a zaklel.* Špíno, zrádče, byl si jedním z nás. Kdyby byl čas, dáme tě sežrat krysám, jak Nishika
*Kývl Geburahovi  a opatrně zvedli polomrtvého Asinuse.* Nesmí zemřít. Rada tří by nám neprominula selhání.* Vykročili s krvácejícím mladíkem k průchodu do katakomb.*

Vysoko nad nimi, zakroužila krákající vrána a svolávala ptačí hejno na podivnou hostinu............................

[Kinkin]

/přístav......hlavní město císařství/

Rozednívalo se. Náhlý poryv větru rozhoupal vývěsný štít a ten se s rachotem utrhl s prohnilého trámku. Prosvištěl jen kousek od hlavy opilého patrona, který nejistým krokem vyšel ze smrduté knajpy. Spadl na kamennou cestu a roztříštil se vedle jeho nohou. Patron, ze smutkem v očích hleděl na rozbitý štít se znakem korbele. Chvilku váhavě postával, pak zvedl ruce a protáhl se. Houpavým krokem vyrazil do ulic přístavu. Při myšlence na postel se zazubil a přidal do kroku. Nakonec věděl, že povídačky o nebezpečí v temných uličkách jsou pravdivé. Už několik jeho známých kamarádů - násosků se takhle „ztratilo“.

Kousek od tržiště zavrávoral a opřel se o zeď polorozpadlého domu. Zbystřil......poslední zbytky myšlenek v opilé hlavě, soustředil na hejno krkavců, vran a smečku psů před sebou. Viděl, že se o něco natahují, tak zvedl nedaleko ležící kámen a hodil ho před sebe. Ptačí hejno se s vřískotem a krákáním zvedlo. Odletělo na nedaleké cimbuří, kde se „usadilo“ kolem tajemné bytosti, sledující podivnou hostinu. Smečka psů potřebovala ráznější domluvu holí. Když okolí utichlo, patron se dobelhal až k místu, kde viděl ptáky. Z toho co spatřil, se mu zvedl žaludek a pozvracel se.
Roz klované a vyvržené těla tří mrtvol, na okraji cesty, kousek od tržiště. Jedna z nich, napůl v sedě, opřená o kamenný sloupek, „hleděla“ nepřítomným pohledem prázdných očních důlků, na vycházející slunce. Tak skončil Ilicius, syn Jónův, zrádce a nájemný vrah, rukou sobě podobných.

Chátra a žebráci stihli v noci mrtvoly obrat o všechny cennosti, ale ruka jedné z nich, svírala ušpiněnou minci. Patron s odporem rozevřel mrtvole prsty a minci vzal. Byla malá.....na její okraji prosvítal žlutý kov. Patron na ní plivl a otřel si ji do umaštěných kalhot. Vzrušeně do ní kousl a zazářil radosti.....u svatého Morduna... zlatá, ona je ze zlata.....Najednou uslyšel divný jekot. Ve strachu o minci a svůj život ožralu, rozběhl se k blízkému tržišti........... do svého nevábného pelechu.

Bytost na cimbuří potřásla hlavou, až se jí rudě zbarvené kadeře „rozsypali“ na tvář a ramena. Její moc rostla. Války a utrpení se císařstvím šířili jako mor. Spokojeně mávla křídlem. Její hejno „rostlo“ ze dne na den. Ve velkých městech moc druidů pomíjela účinkem. Vláda čarodějů, zaklínačů a různých čáryfuků  dávno pominula. Zasmála se. Ten „smích“ byl spíš odporný, do morku kostí vlezlý jekot. Nic jí nemohlo ohrozit jen................znepokojivě sledovala nazelenalé výpary, stoupající z podzemních stok města. Ona byla stvořitelem válek, smrti a utrpení, ale lstivým, úskočným zaprodancům stínu nedovedla čelit. Ani její drápy na nohách a rukách „nedosáhli všude. Černé peří se jí zježilo a potřásla hlavou. Možná k jednomu z nich, na dalekém ostrově má zatraceně blízko. Snad se jí povede zjistit, kde mají „slabé místo“. Zaječela podruhé a sledovala pod sebou vyděšenou postavu, jak klopýtajíc utíká směrem k tržišti.


/ hlavní  město císařství Acropolum.....podzemní prostory spolku Stíny noci/

….ticho, pak mučivá žízeň a bolest v rameni.........Asinus se probral z bezvědomí. Blízko u něj seděla dívka, oděná v kožené, přiléhavé zbroji. Do očí mu svítili paprsky světla z mohutného krystalu, zasazeného v klenbě místnosti. Neuvědomil si, že je v podzemních prostorách města. V místnosti, bylo světlo jak ve dne. Byla jednoduše, až stroze zařízená.....postel, skříň a dvě židle. Na jedné z nich, seděla dívka, držící v rukou obvazy a mokré hadry. Vyjekl bolestí, když mu čistila rány. Její pohyby byli jemné a rychlé. Asinus zvedl ruku a zastínil si oči. Teprve si pořádně prohlídl „léčitelku“.
Černá kožená zbroj, těsně obepínala její tělo. Kolem hlavy měla proužky propletených kožených provázků. Vlasy černé jak noc, svázané do culíku. Na zbroji dívky, na prsou, si všiml znak. Znak ruky, svírající dýku. Kolem paže, hned pod ramenem uvázaný rudý šátek. S překvapením na ní nenašel žádné cetky a šperky, u mladých žen tolik oblíbené. Znervózněl, když viděl, že má na koženém pásku asi tři řady smrtonosných hvězdic a dvě dýky. Dívka si toho všimla.

Teď nejsou nebezpečné....aspoň prozatím......tajemně se usmála. Podala Asinovi čutoru s vodou a vstala. Ležíš tady jak lazar, už celý týden. Měl by si konečně začít s výcvikem. S takovým škrábnutím za ranhojičem vůbec nelezeme. Za tebou ale, stojí patrně hodně vlivní lidi....... Otočila se a odešla z místnosti. Najednou se dveře pootevřeli a ve škvíře se objevila hlava dívky........jo... cizinče....říkají mi Marika a vykouzlila na tváři cosi jako úsměv. Než zmatený Asinus stihl odpovědět, dívka třískla dveřmi podruhé. V bolestech se posadil na okraj postele a přemýšlel, kam se to vlastně dostal. Nasoukal se do oblečení, potřísněného krví a pomalým krokem zamířil ke dveřím místnosti.....................................

[Kinkin]

/podzemí hlavního města Acropolum/

Nejdříve zastavil, než se jeho zrak přizpůsobil tmavým, zatuchlým chodbám. Roztáhl ruce, až nahmatal vlhkou, plísní pokrytou stěnu chodby. Vykročil a vzápětí uskočil. Kolem něho prosvištěla drobná postava, svírající v rukách svitek. V přítmí chodby zahlédl jen vlající kus látky, uvázané kolem pravé paže utíkajícího neznámého, nebo neznámé. Otočil se, aby pokračoval v cestě, když v tom zasyčel bolestí. Už dříve známý Bornat ho chytl za zraněné rameno a přitáhl ho k sobě.* Chce tě vidět Rada tří.*...ušklíbl se při pohledu na Asinuse zkrouceného bolestí.
Geburach nevybíravě strhl Bornatovu ruku z Asinuse. V klidu pitomče, roupy si nech na později, čekají nás v rezidenci a pak mise v Acropolu. Povzbudil Asinuse a všichni tři se odebrali rychlým krokem do tmavých chodeb podzemí.
Cesta byla dlouhá, plná nebezpečného slizu a jiných nestvůr. Když už si Asinus začínal myslet, že nemá konce, najednou se chodba začala rozšiřovat. Geburach najednou zastavil a přistoupil k divnému výklenku, co vyčníval ze stěny chodby. Otočil ním a něco zarachotilo. Stěna se rozestoupila a před Asinusem se otevřela panoráma obrovského podzemního prostoru. Nejdříve neviděl nic, z té záře, co ho na chvilku oslepila. Zarazil se a v němém úžasu zůstal stát, jak přikovaný k řetězu. Bornat se uchechtl a strčil do mladíka. *No tak, směle vpřed....pojď *a vykročil do bílé záře. Asinus sebou trhl.
*Bohové, nevím jestli spím, nebo bdím. Je tohle výtvor lidí, přírody, nebo koho vlastně* Průchod končil v šikmých „propadajících“ se schodech, směrem dolů, do černočerné tmy.* Neboj se pojď* opakoval Geburach a ztratil se v bludišti schodů.
Jak Asinus sestupoval po točitých schodech nevěřícně zíral kolem sebe. Složité soustavy schodišť, mostů, mostků a průchodů, tesaných do tvrdého kamene, se proplétali navzájem v prázdném prostoru. Jakoby se vznášeli ve vzduchu a mizeli neznámo kam. Prostor, až kam oko dohlédlo, obklopovaly terasy, pokryté domy. Některé byli z dřeva, pouhé chajdy, ale jiné, honosné, zděné z kamene a mramoru. Po cestách a visutých mostech chodila všemožná míchanice lidí, půlčíků, trpaslíků a zvířat. Do té směsice bylo slyšet řvaní prodavačů, obchodníků a křik dětí. Asinus šeptal....*Nemožné...to není možné.........* Do klenby jeskyně, co se ztrácela v nedohlednu, byly zasazeny obrovské krystaly. Vyzařovaly měkké bílé světlo, které probouzelo a dávalo život všudepřítomnému rostlinstvu. Po stěnách, mostech a terasách se plazily popínavé keře, stromy a drobné kvítí. Tohle místo neznalo noc, jen den.
Bornat s Geburahem už netrpělivé čekali na Asinuse. Poslední schod a ocitl se ve světě, jaký ještě neznal. Poslední krok mu ztlumila všudepřítomná tráva a mech. Ve vzduchu cítil omamnou vůni květů a bylinek. Jeho myšlenkové snění přerušil Geburach......*Vítej v Bakaře..... ve městě světla a stínu, ve městě skal a růží. Ještě budeš mít dost času, se ním seznámit. Je čas...Rada tří tě očekává.*
S nepřítomným pohledem, před nějakým časem na prahu smrti, teď naplněn nadějí..... vykročil mladík vstříc svému osudu. Jedna z jeho myšlenek zabloudila na daleký ostrov na západě........ jeho milovaný domov, Kandelábrii.

[Kinkin]

http://www.youtube.com/watch?v=_1lXdLus2WI

Cítíš trny?
Vidíš slzy?
Vidíš krev prolitou v této válce?
Opustila jsi nás?
Opustila jsi naše věrné muže volající tvé jméno?

Když před tebou stojím
Když umíráme
Když na stůl pokládám rudou růži
Když jsou držící se ruce nuceny se oddělit
Když se naděje hroutí jako muži odsouzení ke smrti
Byla jsi tu?

Nebe na mě padá,
jako tvá ruka, stárnoucí a slábnoucí,
vydávám se ti,
zbytečná oběť klidně odchází
do Tvého nementonu

Proč jsi mě opustila?
Společně jsme opomíjení
Do tvé dlaně
poroučím ducha svého
Klesneme společně s naším lidem


Tah pěšcem

/někde v podzemí hlavního města Acropolum/

Born nechal Asina u obrovské, železem obité brány, která vedla kdovíkam. Zmizel dřív, než mu Asinus mohl kývnout na pozdrav. Po chvilce čekání se brána s rachotem a skřípěním pootevřela. Muži v černé kožené zbroji odvedli mladíka do velké síně ovešené baldachýny. Po celé délce síně stál dlouhý stůl ozářený svícny. V přítmí zahlédl několik postav oděných v tmavé zbroji.
Trhl sebou, když mu najednou někdo položil ruku na rameno. Asine to jsi ty? Asinus se otočil a usmál se. Nečekal, že potká dávného přítele Uhtreda. Hledám tě už několik měsíců. Pomohli mi „Stíny noci“ našli tě dřív. Seveřani se konečně vylodili. Ten ostrov myslím patří k vzbouřencům proti císaři. Je to tvůj domov. Štítonoš zbledl a dlouze se zahleděl Uhtredovi do očí. Silně mu stiskl pravici. Je to pravda? Uhtred přikývnul … vůdce už posvětil místo a založil Nementon. Jsi očekáván. Potřebuje další informace o vzpouře. Všechny města a klany co s císařem bojují jsou naši spojenci. Víme jen o „Stínech“ o dalších ne. Ostrov je ve válce. Nemá místokrále a ničí ho války mezi klany.
Asinus se zahleděl na kamennou dlažbu síně. Války … války … vraždění a smrt. Zvedl pohled na Uhtreda a uviděl ho v blyštivé zbroji. Opodál se mu zjevila postava Metuzaléma … Asine … volám tě … nahlídni do budoucnosti, jenž tě čeká ….
… Než se postava rozplynula v mlze Asinus se ocitl na hradbách. Po chvilce vrávorání pokleká u monumentu, roztáhne paže a skloní se k zemi. Tiše odříká slova kroniky Siegrieda...

Zmrzačený Bůh ten jenž soudí....oči zaslepené touhou po nekonečné moci
Zřím jeho vinu a vzdávám se myšlenkám
Že můžu vidět pravdu, co řídí naše bytí
Že pokořit zlo je v mým osudem
Že bych mohl soudit jeho mým obrazem
Dej mi sílu, dej mi moudrost...buď mým zrcadlem

Píseň předků se nese celým ostrovem. Ze severu na jih, z východu na západ. Přicházejí spojenci z dalekých krajů Podhůří, rozlehlých plání na východě a z nepřístupných močálů na jihu.
Frkání koní, řinčení zbroje ruší tíživé ticho, co se rozhostilo na hradě. Je slyšet jen strohé povely a žehnání vůdce Frenka. Mříže se pomalu zvedají a jízda se vzdaluje do houstnoucí mlhy.
Až po dlouhých hodinách čekání se obránci dozvědí, že jízda byla rozprášená a její zbytky se stahují do vnějších palisád.
Achill kývne směrem k hlavní bráně a odchází na hradby. Yarv rozděluje střelivo spojencům a zůstává s nimi na jihozápadě hradu. Každý má svoje místo a svoje rozkazy. Útok vetřelců začíná od hradiště na východě. Několik lukostřelců přeskakuje dřevěné mostky na nedostavěné hradby a zasypávají nepřítele deštěm šípů. Vetřelcům se povede odstřelováním z trebuchetu zbořit gildovní dům. Majkl bojovník s dvou ručním mečem skáče z přemostění a napadá houfující se vetřelce. Je sám až po dlouhých minutách se přidávají další obránci.
Vůdce organizuje domobranu. Narychlo opravuje poškozené hradby a stojící domy. Všude kolem hradeb znějí válečné pokřiky a řev umírajících. Vetřelci i přes velké ztráty nepolevují v útocích.
 Mračna šípů od nepřátel kosí obránce na hradbách. Pláně kolem hradu jsou posety mrtvolami koní a bojovníků z řad Seveřanů jejich spojenců. Asinus si přetřel rukavicí oči plné prachu a kouře. Zdálo se mu, že vidí siluetu místokrále vznášet se blízko hradeb. Potřásl jen hlavou a spěchal hasit požár, co se rychlostí větru šířil hradem.Jako memento zůstávají všude kolem sutiny zbořených hradeb, domů a hořící trebuchety. Až po hodinách nastává ticho ... tížívé ticho  a pach smrti.

….Můj pane …prorážejí hradby, je jich příliš... Asinus polkl poslední slovo... Praskot hořících klád uprostřed rozlehlé místnosti skally přehlušoval hluk boje a řev zraněných. Frenk seděl uprostřed místnosti a unaveným pohledem sledoval mihotající se plameny ohniště. S dlouhým povzdechem kývl na místo vedle trůnu. Asinus přistoupil blíž a s překvapením hleděl na rozehranou šachovnici na masivní podestě. Byl příliš blízko. Nevšiml si, že na kožený podnos šachovnice pomalu kape krev z jeho zraněné paže. Frenk dlaní setřel krev a zvedl pohled na Asina. Krvácíte a umíráte ve jménu čeho. Ve jménu vzbouřenců, co jsou roztroušeni na několika ostrovech daleko na východě? Asinus se zamračeným pohledem sevřel v ruce posledního pěšce na šachovnici a zvedl paži k Frenkymu.
Skrz stisknuté zuby zasyčel ... muži a ženy na hradbách bojují a umírají za něco většího, než je pouhá vzpoura proti císaři. Bojují za náš nemethon, za tebe, za klan a snad lepší budoucnost. Chvilku ticha přehlušil dunivý hukot padajících hradeb. Frenk vstal prudce z křesla a vytrhl Asinovi z prstů zakrvaveného pěšce. Místnost skally ozářila smršť, co se šířila citadelou jak ohnivá saň. Přes okna viděl bojující muže a ženy, jak je pohlcuje ohnivá bouře. Stáhnete se do severní pevnosti. Citadela padla. Domy se postaví.. pole zasejí. ... A my ... zakroutil hlavou a vykřikl. Neustoupíme ... Smetl z podesty vyřezávané figurky šachu a rozvinul svitek s mapou hradiště. Na kříž, co označoval místo padlého nemethonu postavil zkrvaveného pěšce. Dveře skally se rozlétli a dovnitř se nahrnulo několik přeživších válečníků. Krvavý měsíc s runou smrti ozářil jejich tmavé postavy šeptající slova předků ..

Volajíce otce ... stůjme při sobě
Krvavý soumrak se blíží ...tma se spouští kolem nás
Stojíc u brány předků budem tě následovat
Uslyšíš náš řev ... píseň předků, která neumírá ... nikdy neumírá ..

[Kinkin]

/Podzemí Acropole...Cech zlodějů -
 špeluněk...hlavní výčepna/

Verš první ...

Nakonec zvítězil ... vystoupil ze stínu
a hlasem zahnal prázdnotu mimo tento svět
dokázal všem ... že pouhou sílou vůle
jako jeden z mnohých dokáže vzít zpět
záblesk těch dějin slavných ... však sám jediný
musel obětovat mnoho ...

[Kinkin]

https://www.youtube.com/watch?v=Z1ZFIk3j_JI&start_radio=1&list=RDZ1ZFIk3j_JI&t=52


Verš druhý...


Až Paní soumraku rozvine křídla a otevře nový věk
děti noci zaplaví zbídačený svět
mrazivým hlasem řekne všem ...


Tváří v tvář temnotě, plný nenávisti plný pýchy
Zapomeň na život, světlo a zvuk
Rozhlédni se po jeskyni otroků a pevně sevři luk

Se zvířetem v sobě nespatříš světlo Valinoru
Tvá země leží v agónii
Půjdeš dál, v tichu slyšíš slova zmaru...

Musíte jít dál ... s hřebenem stoupat
Žádná píseň žádný příběh
Pak dolů od slunce do svých doupat

Severní brázdou do nekončících temných síní
Vydejte se daleko,vydejte se blízko
Vězte však,kdo zkázu rozsévá slávu sklízí

Duch válečníků vklouzl do stínu dávnych ozvěn
Smutek ve tmě
krutost a pýcha
Vrátí se ...

[Kinkin]

https://www.youtube.com/watch?v=OuFPMD3y9YU

Verš třetí ...


"Rozbij světlo" ostrým hlasem křikla
k vysokým věžím Yueathindr'ynnu
Blíží se mlžný mrak
Přináší jen kvílení a strach
Ztraceni v temnote
Cítíte zimu a chlad
Světlo pochodní se brzo změní se v rudý nach

Bežte do síní ohně
kde uslyšíte jen běsnění a řev
Pak tiše v nové hrůze vklouzla
a prolila první krev

Změnila nás všechny ...
Už slyším její pronikavý hlas
"Život každého patří mě
K tomu mi pomáhej pekelný ďas"

Děti noci našli cestu ze země
kde prokletím je naše jméno
Však smát se budeme
každému ...
bez lítosti ...

[Kinkin]

https://www.youtube.com/watch?v=7O7Jeei6wv0   ...  atmoška

Zlatý drak


Sním o tom, co je v hlubinách uvnitř mně
O tom, co je skutečné.
Křičí tam dítě hrůzy, cítím strach
Drží se mně jak klíště v tmách
Křičí se vší silou a vím, že nepřestane
Ďábel ohně se raduje, ví o mně
Směje se a skotačí na roztodivném bále
V hlubokých jámách žhavého pekla
Cesty končí za branou Nevědomí, ale ...
Druhá strana mince?
Život po životě ... navěky věků
Tančící převozník přes řeku Prázdnoty
Cesta a osud bez konce

Zdá se mi, že bdím? Nebo hluboce spím
Sním o tom, co je mimo
Sny, co znamenají všechno nebo nic
Čas strávený v hříchu a písni
Harlequini, hříšníci, bardi
pějte baladu o Zlatém drakovi
bídným lidem v tísni

Ztráty a bolesti
vzali tvoje jméno
Odsouzen navždy hledat noc
Zkoušky odvahy a cti

Vzpomínky na tvé druhy seřazené v šiku
Oděných v tuhé zbroji barvy nachu
Vlající prapory a krev zářící
Přátel, které jsi ztratil
Křik tisíců hlasů ... konec blížící

Truchlivou píseň pějí rohy
Svolávající ozvěny bojovníků
Jen ty si zůstal...
Jediný sám v zlatavě rudé zbroji

Slunce vzplálo, černé mraky pláčou
Slova přísahy zní zuřivě a temně
V zoufalství poklekáš do rudé hlíny
Blíž k strážcům v náručí Matky země

Tvoje srdce zná pouze ctnost
Tvoje čepel brání bezmocnost
Tvoje síla daruje slabým esenci
Tvůj hněv pocítí ďáblovi stoupenci

V malém srubu utápíš smutek
v kleci z lihovin ...
Zamračeně hledíš na prázdné židle přátel
Skutek se naplnil
Nejsou a nebudou nikdy ztraceny
společné chvíle nadějí a osudu
Dluh, který splatili je vrácen

Jsem ze starých cest
Jsem ze starých dnů
Jsem ze světa starého Řádu

Naučili jsme se nenávidět a milovat
Teď jsem konečně doma
Stíny a světlo ... vše je propojené
Tmavá, lehká, strašná a divná
Vím, že si mně jednou najde
ta nekonečně dlouhá smrtelná zima

Uvidíš můj vzestup ... uvidíš můj pád
Záblesky zlata na rudé zbroji
Zase jsem našel své jméno
Říkají mi Yah-Ro-Kez ... Zlatý drak
Ten co se znovuzrodil v boji

Pamatuji si, proč jsme tam byli ...

Probudil jsem se příteli ... jsem tu ...

Poklekám a posílám všem strážím modlitbu ...

Člověk a právo neumírá, pokud si ho pamatuješ
Slova přátel nejsou zapomenuta, jestliže je jasně vyslovuješ
Kodex cti jasně svítí, jestli ho srdce tvé chrání a cítí.

Vystoupíte-li ze svých stínů ... nakonec zvítězíte
Hlasem zaženete Prázdnotu a Zapomnění mimo tento svět
Ukážete všem ... že pouhou sílou vůle
jako jedni z mnohých dokážete vzít zpět
záblesky těch dějin slavných

Však každý z vás, sám jediný ... obětuje mnoho
Ty nekonečné řeky času

Přijde jednou den ...
Kdy Kandelábrii přineseme naději a slávu
Daleko za hranicí pokořených bohů
Všichni do jednoho ... oděni v zlatavě rudém hávu


PS// Vánoční pozdrav z Tamrielu / všem novým aj starším obyvatelům Kandelábrie/   posílají Kinkinovi ... Vy všichni a K2  první RP ... nezapomínáme Díky moc